Dobové fotografie z 2. prPS Volary.
Fotografie plné vzpomínek od Františka Müllera, který k nim napsal krásné povídání...
Dobrý den.
V roce 1961, 15. srpna jsem nastoupil do přijímače na Prapor PS Volary. V tu dobu jsem byl vyučeným kuchařem. Kolegů jsem měl několik. Ten z lepšího podniku nastoupil do praporní kuchyně, která byla ve městě, poblíž nádraží ČSD Volary.
Já byl jako bažant přidělen do kuchyně PŠ Volary. Bylo to trochu drsné, ale bažanti i mazáci si zvykli. Rok vojny uběhnul a já byl mazákem, oficielně starším kuchařem.
Jména mjr. Křivanec, npor. Pernica mi i dnes něco vypovídají. Jmenovaní asi už nejsou přítomni...
Osobně jsem ročník 1943 a tak taky už dlouho zde nebudu a tak se asi trochu pozdě chci podělit o své fotky a dojmy.
Pochopitelně, pokud to jde, tak místo své posádky rád navštívím a objedu vozem vše dostupné a zamáčknu slzu... Pokud se objektivně ohlédnu dozadu, do těch mých vojenských časů, tak to nelze zapomenout na nic.
V žádném případě nemohu říci,že to byl promarněný čas. Byla to neskutečná doba plná prožitků a jsem neskonale rád, že jsem vojnu absolvoval v těch místech. Každý srpen si tak uvědomuji, že jsem nastoupil na vojnu a bylo mi ctí, že jsem rukoval k Pohraniční stráži do Volar, kde ležel prapor a PŠ.
Vzhledem k tomu, že jsem před vojnou pracoval jako vyučený kuchař, tak jsem tušil, že na roty se nedostanu.
Přijímač s výcvikem uběhl dost rychle a už tu byla přísaha a rozdělení s úkoly do vojenského života. Na rotu jsem pochopitelně nešel. Přidělení bylo do kuchyně Poddůstojnické školy ve Volarech.
Kuchaři resp. všichni tedy mazáci a my brka, jsme byli na jednom baráku a na jedné cimře. Že tam bylo mnoho úskalí, to je jasné.
No a jako kuchaři jsme se neměli špatně. Vycházky fungovaly, arma rovněž. Místní kino i hospody se na nás těšily.
Po roce se máza odebrala domů a my jsme je nahradili se stejnou laskavostí k novým bažantům...
Nezapomenutelné bylo povinné škrábání brambor.
Dole v kasárnách nebyl jen autopark, ale i provianťáci, výstrojáci a pod.
Kuchař měl všude dveře otevřené.
Ač žold vojína nebyl velký a i když jako mazák jsem byl dokonce svobodníkem, tak mohu říci, že tancovačky či jen pobyt v hospodě, nebyl finančně náročný. Tím chci říci, že civilisti, tedy místní nebyli lakomí...
Zima 1961-1962 byla drsná a tak bylo nutno na roty dodávat proviant helikoptérou. A to bylo moje jediné vidění skutečné roty na čáře. Vůbec jsem to tam těm klukům nezáviděl.
Jednou byl dokonce velký proryv a celá PŠ vyjela do akce a někde mezi Lenorou a Horní Vltavicí jsme byli v plné zbroji. Už netuším jak to dopadlo.
Nelze nevzpomenout, že v Prachaticích ležela posádka ČSLA a tak docházelo při kontaktu k jemným neshodám, ale to patřilo k životu.
Soudím, že tehdejší velitelský sbor asi není v plném počtu již mezi námi.
Kdykoli jedu na Šumavu, tak nemohu projet Volary a nenavštívit místa plná zážitků.
A na stráních pod Bobíkem jsme se učili lyžovat. Zažili jsme nové maskáče, dostali jsme kanady i když za mně, půllitry byly praktičtější. Místo pík jsme dostali samopaly. Prožitků je mnoho, nelze to zde všechno popisovat.
Jsem moc rád,že jsem sloužil ve Volarech.