Vojensko.cz

LOMEC (povídka pro ty, co tam byli...)
Nevěřil mi, že jsem tam byl. Přesto v něm ale hlodaly pochybnosti, protože se vyptával dál:
"Dobře, tak mně řekni, co je napsané na tom kostele nahoře na kopci. Všichni, kdo tam byli, to ví!"
Už mě ten výslech přestával bavit, takže jsem mu řekl:
"Franto, my si asi nerozumíme. Já tě přece nenutím, abys mně věřil. Ptal ses mě, tak jsem ti odpověděl a jestli mně věříš nebo ne, nezlob se, ale to je mi úplně jedno. Není mně ale jedno, že mě považuješ za lháře."
Zarazil se a pak vyhrkl:
"Ne, to ne. To si asi vážně nerozumíme. Jen mi přijde zvláštní, jak ses tam mohl dostat. Vždyť tam chodili jen ti nejlepší, speciálně vybraní pro..."
Přerušil jsem ho:
"Jak jsi přišel na takovou hloupost?"
"Řekli mně to! Na vojenské správě. Prostě - že na to není nárok, že se tam vybírá. Ukazoval jsem jim všechny diplomy a medaile, co jsem za ta léta vyhrál a nic! Nakonec jsem se jich zeptal, co mám tedy dělat. A víš, co mi řekli? Abych napsal Husákovi!"
Franta zuřil. Ještě teď, po tolika letech, jím lomcoval vztek na lampasáky, kteří mu tenkrát zničili jeho sen. Musel jsem se hodně přemáhat, abych se nerozesmál, tak mně to připadalo absurdní a neuvěřitelné. Jakoby odsouzenec na smrt litoval, že místo něho popravili někoho jiného a jemu dali milost. Všiml jsem si ale, že se na mě Franta dívá pohledem, který žadonil o soucit a pochopení. Zeptal jsem se ho:
"A ty jsi tomu Husákovi napsal?"
"Jo."
"A co?"
"No co - nic! Odpověděl mně nějaký límeček, že s tím prezident nemá nic společného, že je to věc vojenské správy!"
Jeho tvář zbrunátněla a oči metaly blesky. To jsem se už ale neudržel a rozesmál se na celé kolo. Chvíli na mě vyjeveně civěl a pak se rozkřikl:
"Tak ty si ze mě budeš ještě dělat srandu?"
Přestal jsem se smát a po chvíli přemýšlení se ho zeptal:
"Víš, jaké to tam bylo?"
"No, říká se, že dost tvrdé, je to pravda?"
"Dost tvrdé... ano, vlastně se tak tak dá říct. A jsem rád, že mně už konečně věříš."
Franta vyštěkl:
"Jak