Čet. v zál.K.H versus Pavel Žák
Pavel M. | 30.7.2011 21:31 | id 34371
Pokračování.
Měl jsem jako VČ jednoho des., který po absolvování p.š. zůstal jako VD. Ten často upozorňoval na to, že za něho, když byl on žákem, to bylo horší a co museli vytrpět... Tak jsem mu musel připomenout ať nemachruje a hodí se do klidu, protože právě on patřil k největším vzpurňákům a lemplům. Jak říkám - je to v lidech.
Největší dopad však na vztahy mezi vojáky podle mne měla změna, kyž se začalo rukovat dvakrát ročně. To po půl roce vojny byl mazákem každý kdo měl díru do pr...e. A tady, spolu s negativními dopady vývoje společnosti, je asi ten pověstný zakopaný pudl. Tehdy se ta morálka zvrtla a šikana se objevovala všude v kolektivech, dokonce i v mateřekých školkách.
Největším šokem pro mě bylo, když jsem po devatenácti letech byl koncem r. 1990 reaktivován
a zařazen jako DVK u týlové jednotky brigády. V té době jsem již díky mým synům, kteří absolvovali VZS u ČSLA, či AČR, byl obeznámen s problémem šikany. Předsevzal jsem si, že nic podobného u naší jednotky nepřipustím. Jak jsem byl bláhový! Sice se mně dařilo to řešit a minimalizovat, ale nemohl jsem být u roty stále, přestože jsem tam strávil mnoho večerů a nocí ve svém volnu. A to přitom pohraničníci jezdili na "opušťáky??" min. 1x měsíčně. O tom se jejich předchůdcům v šedesátých létech ani nesnilo!
Myslím si, že čím ta vojna byla tvrdší, tím pevnější byl i kolektiv. Hodně také záleželo na přístupu funkcionářů rot. A to, že se veteráni PS, zejména z pohraničních rot setkávají na srazech, vypovídá o jejich poměru ke službě i po tolika letech.
Tak chlapi, zapomenout na žabomyší války a vzpomínat na to dobré. A jestli někdo nemá na co vzpomínat, nebo nechce, potom je to pouze jeho věc! Pavel