Vojensko.cz

Držím vám palce! Byl by to opravdu velice záslužný počin obnovit na Eisendorfské huti něco, co by mělo smysl. Vdechnout současným, zhýčkaným, internetem zkaženým, fyzicky málo zdatným dětem, kteří navíc nevědí co je to si přečíst knížku, poznání o kouzlu přírody a životě v ní. A těm hendicapovaným pomoci nalézat v jejich údělu radost ze života.
Všichni bývalí pohraničníci, kteří na "čáře" prožili mnoho dnů a nocí, za všech možných povětrnostních podmínek, dobře znají kouzlo rozbřesku v probouzejícím se lese, když pípne první ptáček a vyběhne první srna a sluneční paprsky se začnou poznenáhlu prodírat stínem zadumaných stromů...
Vím o čem mluvím. Na státní hranici jsem odsloužil řadu let. Konkrétně na Železné (Eisendorfu) v léta 1966 - 1967. Snad právě tyto vzpomínky, spojené s náročnou službou jsou tím předivem vytvořeného přátelství a proto se na ta místa rádi vracíme a setkáváme se i po létech, i když z nás jsou už staří dědkové, nebo odrostlí tatíci.
A pokud jde o dětské tábory, tehdy pionýrské, absolvoval jsem jich za dvacet let v dobrovolné činnosti v PO SSM a potom v Pionýru 27, častokrát postavených s vydatnou pomocí samotných pionýrů, jejich rodičů a přátel na "zelené louce" z toho 25x jako "hlavas" (holt zkušenosti z vojny se hodily). Poslední tábor jsem absolvoval v r. 2001.
Tehdy jsem však poznal, že za tu dobu vyrostla už jiná generace dětí, kteřé mnohdy přicházely s názorem: "Naši mně to zaplatili a tak mě tu máte a bavte mě!" Holt, doba se změnila a tak jsem po ostrém konfiktu s matkou jednoho těžko zvladatelného chlapce, rezignoval. A také se již hlásila šedesátka...
Když jsem vloni projížděl okolo tábora, bodlo mě u srdce. Omrknul jsem to a myslím, že šikovné ruce by dokázaly udělat z toho areálu opět dětský ráj.
Ještě jednou vám, přátelé, přeji aby se dobrá věc podařila!
S pejskem na klopě - mjr.v.v. Pavel M.