Vojensko.cz

Sraz pohraničníků roty Žďárek r. 2026

Milí kamarádi a přátelé bývalé 9. pohraniční roty Žďárek. Dovolte mně, abych i letos zavzpomínal na naše setkání, které tradičně proběhlo během třetího červnového víkendu ve Strážném. Podle očekávání se nás opět sešlo hodně, slyšel jsem, jak nás někdo během nástupu počítá a došel k číslu šedesát čtyři. Většina dorazila už v pátek, přestože hlavním srazovým dnem byla sobota. Pár nedočkavců už tady pobývalo od středy. Není se čemu divit, počasí bylo jako vymalované a na Šumavě je přece krásně vždycky. Největší podíl na zdaru akce nesl opět staršina Vašek Holý. Možná někteří ani nevíte, že letošní setkání bylo ohrožené, protože jediná funkční restaurace kam se vejdeme, byla ještě v květnu zavřená. Napnutě jsme sledovali, zda vedení městyse Strážný stihne do našeho termínu zajistit nového nájemce. Týden před tím se Restaurace u Sousedů opět otevřela a my byli zachráněni.

Svatý Petr byl k nám přívětivý, a tak nebylo zapotřebí zimních doplňků a vystačili jsme si s tričky a kraťasy, popřípadě kluků v uniformách s bundokošilemi. V pátek byl sraz v podvečer v restauraci, kde pro nás připravili něco na zub. Paní šéfová se omlouvala, že je nabídka omezená, protože ještě není vše zásobené. Všichni byli s nabídkou pěti jídel spokojeni, a hlavně, pivo bylo jako křen. Čepovala se plzeňská dvanáctka a lahodná krajová jedenáctka ze Starého Rohozce. Hlavně, že jsme byli schováni před spalujícím vedrem, které atakovalo třiatřicítku. Sedělo a vzpomínalo se asi do třiadvacáté a pomalu jsme se rozešli do ubytoven, abychom se vyspali. Čekala nás totiž náročná sobota a předpověď počasí byla nekompromisní.

V jedenáct dopoledne jsme se pomalu začali trousit k místu, které jsme si zvolili k našemu nástupu, což byl park pod ubytovnou Fara. Vítání s nově dorazivšími, přátelská objetí a stisky rukou muselo na neznalé kolemjdoucí působit podivně, i když objímající se chlapi už dnes asi nikoho neudiví. Rozdali jsme srazové placky letošního roku, tentokrát s obrázkem hraničního patníku. Těší nás, že dorazili i kluci z vedlejší roty Dolní Silnice a dokonce i z Knížecích Plání. Bohužel ze zdravotních důvodů se omluvil pan pplk. Krátký, tak nástup byl bez hlášení, jen informativní, kdy nás Vašek seznámil s programem dne. Rotní vlajka ale nechyběla a hrdě vlála nad našimi hlavami. Velice nás potěšilo, když nás přišla pozdravit paní starostka Městyse Strážný, která nás oficiálně přivítala na půdě městyse a připomněla, že je ráda, že i po tolika letech rádi do jejich obce přijedeme. Přišlo nás pozdravit i několik domorodců, kteří s námi zavzpomínali na dobu naší služby. Mezi hosty byli tradičně i velitel Honza Dyba s manželkou a Tonda Smola z Volar. Vašek opět vyřídil na Správě NP Šumava povolenky k vjezdu do prostoru bývalé roty, která se nachází v prvním ochranném pásmu. Deseti auty jsme se přesunuli na Žďárek k mohyle, kde jsme v polostínu zbylých stromů zavzpomínali na dobu naší služby. Na mohylu nechal Vašek Holý zhotovit pamětní destičku s údaji, že tu kdysi stávala rota, aby náhodní návštěvníci věděli, o co tu běží. Nezapomněli jsme ani na naše kamarády a velitele, kteří už tu nemůžou být s námi. Jejich památku jsme uctili minutou ticha. Tyto chvíle jsou pro všechny vždy velmi emotivní a dojemné. Také jsme zavolali věrnému pohraničníkovi Jirkovi Vyhnálkovi, který se ze zdravotních důvodů nemůže již srazů zúčastnit, a všichni mu popřáli na dálku mnoho pevných sil v boji s nemocí. Po malé procházce po areálu a vzpomínce, co kde stávalo, jsme nasedli do rozpálených automobilů a pomalu se vrátili do Strážného. Porce výborné osvěžující zmrzliny v cukrárně pana Žáka byla pro mnohé záchranou života. Většina do večera měla volno k odpočinku, a opět jsme se sešli U Sousedů v podvečer, kde nám udělali stolovou úpravu tak, abychom se všichni vešli. I když počasí bylo zvečera na padnutí, kdosi vygooglil, že se k nám blíží bouřka. Trochu to všechny pobavilo, protože obloha byla bez jediného mráčku a většina z nás se k této informaci stavěla skepticky. Světe div se, v devět večer se zatáhlo a do minuty začalo hřmít a vzápětí se spustil liják. Alespoň bouřky tu jsou pořád stejné jako za naší služby. Bouřka za půlhodinu odezněla, vzduch se ochladil a vidina svěžího spánku všechny potěšila.

Ráno nás opět probudily paprsky slunce a my s úsměvem na tváři přivítali neděli – poslední srazový den. Zbylo nás tu už tak polovina, někdo odjel ještě večer, ale všichni se snažili si přivstat, aby cestu k domovu absolvovali za chládku, protože vedra byla hlášena i na neděli. O tradiční knedlíčkové polévce na závěr srazu jsme si mohli nechat nej zdát, ale paní šéfová slíbila, že napřesrok už bude. Tak tedy letošní setkání lze považovat za zdařilé, až na tu maličkost, že se mi v sobotu rozbil foťák a fotodokumentace byla ohrožena. Ještě že se dostavil Michal Zverbík s paní, která mě letos ve focení zastoupila, takže o obrázky ze srazu nepřijdete. Milí kamarádi a přátelé, děkuji všem jménem Vaška Holého i jménem svým, za účast na srazu a na ostatní opět apeluji, přijeďte příští rok, pomalu ubýváme a nikdo z nás nemládneme. Na všechny se už teď těší Milan Bednařík.