Vojensko.cz

V Praze 10 Strašnicích na vrchu Třebešín, u křižovatky ulic Na Třebešíně a K Červenému dvoru, stojí malý pomníček obětem dopravní nehody z roku 2004. Za ním je oplocený areál bývalého rozhlasového vysílače. Na jeho místě dnes stojí sportovní hala VŠE a tenisové kurty. Dochoval se jen železobetonový protiletecký kryt a pomník s pamětní deskou, připomínající důležitou roli vysílače za Pražského povstání ve dnech 5. – 9. května 1945.

Na podzim roku 1951 vznikla v Praze na Letné skupina mladíků v čele s tehdy osmnáctiletým Vladivojem Tomkem, kteří se rozhodli k odboji proti komunistickému režimu. Sehnali několik starších zbraní. Modernější samopaly se rozhodli získat přepadením vojenské stráže, která chodila pravidelně ze služby od strašnického vysílače. 16. prosince 1952 přišli do ul. Nad vodovodem Vladivoj Tomek, Ladislav Balík, Vladimír Sůva a Vladimír Straka, ozbrojení ostře nabitými třemi pistolemi a dvěma revolvery. Rozdělili se do dvojic a čekali…

V 50. letech se strašnický vysílač stále podílel na provozu ČS. rozhlasu a patřil mezi objekty zvláštní důležitosti. Vojenskou ostrahu tohoto stanoviště č. 19 zajišťoval 308. strážní prapor (VÚ 9133). Dne 16. 12. 1952 asi v 15:45 hod. zde končila službu strážní směna ve složení: velitel des. Jaroslav Hýbl a strážní voj. Rudolf Šmatlava, voj. Illes Szücz a voj. Ludevít Trepáč. Po vystřídání se vydali pěšky ve dvojicích za sebou z kopce do ul. Nad vodovodem, podél zdi židovského hřbitova směrem ke Stalinově (dnes Vinohradské) ulici, odkud chtěli tramvají č. 11 dojet ke kasárnám na nám. Republiky. Vojáci byli ozbrojeni samopaly vz.25 ráže 9mm, ovšem nenabitými. Zásobníky s náboji měli uloženy v brašnách na opascích. Čtyři mladí muži, kteří šli ve dvojicích po chodníku s odstupem před nimi a za nimi, jim nepřipadali nijak podezřelí. Náhle však vojáky obstoupili s namířenými zbraněmi. Vyzvali je „Ruce vzhůru !“ a žádali vydání samopalů. Podařilo se jim odzbrojit překvapené voj. Trepáče a Szücze, ale velitel stráže des. Hýbl a voj. Šmatlava se postavili na odpor. Na výzvu, aby vojáci přísahali, že nechají útočníky odejít, voj. Šmatlava odpověděl: „Prisahal som len raz !“ a pokusil se nabít svůj samopal. Došlo k zápasu. Po úderech pažbou pistole do hlavy po něm Tomek a Balík několikrát vystřelili (podle pozdějšího pitevního nálezu voj. Šmatlava na místě zemřel na zakrvácení hrudní dutiny po zásahu střelou z pistole ráže 7,65mm do pravé poloviny hrudníku a plic). Mezi tím des. Hýbl vykopl jednomu z útočníků zbraň z ruky, odstrčil ho a unikl z obklíčení. Zasáhly ho výstřely z revolveru do pravé ruky a do zad, ale zraněný des. Hýbl zalehl v příkopu na druhé straně silnice a nabil samopal, i když ho mohl ovládat jen levou rukou. Zahájil palbu dávkami a pronásledování prchajících útočníků. Přidali se k němu i voj. Trepáč a Szücz. Útočníkům se ale ve tmě podařilo uprchnout i s odcizeným samopalem voj. Trepáče. Na místo činu dorazili příslušníci SNB i vojáci. Provedli ohledání, zajištění stop a situační rekonstrukci. Zajistili dva odhozené revolvery. Zraněný des. Hýbl byl převezen do ÚVN ve Střešovicích.

Bezpečnost zahájila pátrání, ale pachatelé jí dlouho unikali. Až koncem 50. let se jim dostala na stopu v souvislosti s vyšetřováním případu padělání bankovek a prodeje zbraní. Městský soud v Praze 16. července 1960 odsoudil vůdce skupiny Vladivoje Tomka za velezradu a vraždu k trestu smrti. Popraven oběšením byl 17. listopadu 1960 ve věznici na Pankráci. Dnes ho v Praze 7, na domě v ul. Dukelských hrdinů č. 15, připomíná pamětní deska s textem: „V tomto domě žil Vladivoj Tomek, poslední popravený komunistickou justicí z politických důvodů“. Ostatním účastníkům přepadení soud uložil tresty odnětí svobody – Ladislavu Balíkovi na 25 let, Vladimíru Sůvovi na 7 let a Vladimíru Strakovi na 8 let. Odsouzeni byli i další členové skupiny, kteří se ale přepadení přímo nezúčastnili. Odcizený samopal v.č. 142783 nebyl nalezen. Ladislav Balík ho údajně hodil do řeky Vltavy poblíž mostu Barikádníků v Tróji.

Místo někdejších zahrádek jsou dnes u místa přepadení autobusová stání a vstup do stanice metra Želivského. Pamětní deska s textem: „Lidé bděte, zde padl 16. prosince 1952 hrdinnou smrtí v boji s třídním nepřítelem des. Rudolf Šmatlava“, byla v 90. letech ze hřbitovní zdi odstraněna. Jeho hrob se nachází na hřbitově v rodné obci Skalité u Čadce. Připomíná ho i pamětní deska na tamní škole.

Prezident republiky rozkazem č. 5 ze dne 14. dubna 1953 propůjčil des. Rudolfu Šmatlavovi vyznamenání „Za statečnost“ in memoriam. Rozkazem ministra národní obrany č. 039 z 20. května 1953 byl des. Rudolf Šmatlava, nar. 21. ledna 1930, na věky vtělen do počtu 3. roty 308. strážního praporu. V kasárnách na nám. Republiky měl i stále ustlanou postel. Nepochybně by ale všechny tyto pocty raději vyměnil za den, kdy by se po vojně živ a zdráv vrátil k rodičům do Skalitého u Čadce…

O tomto případu napsali autoři Roman Cílek a Jaromír Křivan knihu „Smrtelný byl druhý zásah“. Vyšla v r. 1967 v edici Magnet, vydavatelství časopisů MNO.

JH MuP

Ohledání místa činu a rekonstrukce (PDF 670 KB)