Vojensko.cz

Bude to asi tím, že jsem si k těm pardálům přidal i "mléko vojáků", jak nazývá rum (dnes u nás tuzemák), velký klasik německé literatury Erik Maria Remargue, ve své knize Tři kamarádi a jinde tam uvádí, že koňak zářil jako slunce, gin se třpytil jako stříbro, avšak rum byl sám život...
Myslím však, že tu inspiraci to "mléko vojáků" až zas tak nevyprokovalo. Čím je člověk starší, tím více si vzpomíná na děje vzdálené a ty blízké mu unikají. A tak i já stále častěji se vracím do let dávno minulých... Doba, kdy mně to Luboš S., který se mnou sloužil na OPP Slatina, vyprávěl, sice není tak vzdálená, ale týká se vzdálenějšího
časového horizontu a hlavně M o h e l n a.
Jeho otec se totiž na Mohelně narodil a vyrůstal tam za 1. republiky. Žili tam pospolitě a v pohodě s usedlými Němci. Mohelno bylo malou vsí, nemělo ani faru, ani školu. Pokud děti neposílali do Němec, pak obec byla farně příslušná do Vysoké, kde byl jak kostel, fara, hřbitov, tak i obecná česká i německá škola - (To nebylo těch dnešních pár chalup a riun včetně kostela, u kterého si i já ještě pamatuji střechu a ve skladu na rps Dyleň, jak říkal Przeczek, byly i kněžské ornáty.).
Zkrátka starý pan S. prožil mládí na Mohelně a vyprávěl synovi, jak to chodilo. Do školy a do kostela to z Mohelny přes Plánský Můstek po Vozovce, okolo Schulzovy a Alexovy (pozdější název) hájenky do Vysoké bylo zhruba 7 km. No a když v zimě napadlo příliš sněhu, stávali se z nich dosloval zapadlíci. Prý se stávali i případy, když někdo v takových podmínkách zemřel, uložili nebožtíka do větví stromu a teprve až to počasí dovolilo, tak mu vystrojili do Vysoké pohřeb. No, to mně připomíná Indiány! Ale nemám důvod tomu nevěřit. Pamatuji jak v zimě 1964/65 bylo na Dyleni tolik sněhu, že pro proviant neprojel ani Ga3 69, ani koně se saněmi a dvakrát tam přiletěla helikoptéra.
Dále pak starý pán S. vyprávěl synovi o počátku října r.1938, po Mnichovské dohodě. Vztahy mezi bezproblémovými sousedy se prý zhoršovaly.