Vojensko.cz

Souhlasím s Vaším konstatováním, že ochrana státních hranic byla prováděna tak, jak vyžadovala doba. Život mne naučil, že jednoduchá konstatování jsou velmi ošidná. Nemám důvod se na těchto stránkách obhajovat. Svou služební činnost jsem obhájil před prověrkovou komisí v roce 1990, když bylo shledáno, že jsem se nedopustil žádného protiprávního jednání. Ze služebního poměru jsem odešel v roce 1992 na vlastní žádost, neboť jsem pochopil, že pro mne již služba není perspektivní. Musím se tomu již smát, ale když jsem s propouštějícími doklady a s vojenskou knížkou se šel disciplínovaně ohlásit na tehdejší okresní vojenské správě (dnes rekrutační středisko), tak se na mne podívali jako na starou strukturu a suše s důrazem a s určitým despektem mi sdělili - Vážený pane Vás už do konce života na vojenské cvičení určitě nepovoláme - to mi bylo 30 let. Já jsem to vzal na vědomí, potvrzenou vojenskou knížku si vzal zpět a s ulehčením šel do civilu, že této vládnoucí garnituře nebudu sloužit. Jenom bych si dovolil doplnit, že hranice byla střežena i proti vnějšímu nepříteli přinejmenším po 2. světové válce (několik vpádů Banderovců přes státní hranice do Československa, nebo vpády sudeťáků, kteří se vraceli vyzvednout z úkrytů cennosti, nebo přehnat dobytek na německou stranu) a v padesátých letech, kdy do Československa pronikali agenti chodci. V roce 1951 padl na Krabonoši vlevo od Českých Velenic voj. Adam Ruso, zrovna když chtěla trojice ozbrojených agentů vpadnout do Československa. Připouštím, že v sedmdesátých a osmdesátých letech se taktika výkonu služby změnila v souvislosti se změnou taktiky vnějšího nepřítele, když agenti nevstupovali do ČSSR přes zelenou hranici, ale "zdravili jsme je vojenským pozdravem - salutováním", jako ctihodné občany na hraničních přechodech. Stíhání těchto agentů měli na starosti jiné orgány ministerstva vnitra. Prostě se v těch letech změnila doba, nic bych na tom neviděl světoborného. Byla to prostě realita té doby.