Vojensko.cz

Vyznání psovoda:

Úplně poslední naše společná služba. Druhý den touhle dobou budu někde daleko od Tebe, už jako civilista. Bojoval jsem se smíšenými pocity. Radost se přetlačovala s bolestí. Měl jsem opustit tuhle nic netušící němou tvář. Copak mu to můžu udělat? Hlavou mi běžel film, jehož scénář napsal sám život. Příběh dvou společně strávených let. Ach, Hrome, opakoval jsem jeho jméno v duchu. Když jsme se před dvěma lety potkali, netušil jsem, jak moc budu trpět, až se s Tebou budu loučit. Celou noc jsem měl, Hroma, u sebe a nespustil z něj oči. Tisknul jsem ho k sobě.

Myšlenky na to, co s ním bude, mě ubíjely. Střídaly se u mě chvilky úzkosti a chvilky, kdy jsem se smiřoval s realitou. Po tvářích mi stékaly slzy, na prsou jsem cítil slabost. Byl jsem sám ze sebe zmatený, vždyť je to jenom zvíře, říkal jsem si. Nebyla to pravda. Hlasitě jsem se rozbrečel a nedalo se to potlačit. Přede mnou stála bytost s duší a srdcem člověka, vděčnýma očima,
které dokázaly dávat najevo svoji lásku. Přede mnou stála němá tvář, jejíž výraz byl projevem oddanosti
a věrnosti. A já ho teď zradím, tím že ho navždy opustím. Jaký já jsem vlastně člověk? On na mě smutně
koukal, olizoval moji tvář a jako by říkal: ?neodcházej, prosím?. Ještě nikdy v životě jsem necítil takovou
bolest v duši, jako tenkrát. Noc začala pomalu předávat žezlo světlu. Svítalo. Blížilo se ráno a my se museli vrátit z Hariku na rotu.

Odvedl jsem, Hroma, do kotce a znovu ho obejmul a rozbrečel se, jako dítě. Věděl jsem, že přicházím
o velkého kamaráda, nenahraditelného osobního ochránce, se kterým jsem se nebál sloužit. Dodával
mi odvahy a já ho za to miloval. Opustil jsem kotec ani nevím jak, a šel na rotu. Kluci už po chodbách
chodili v civilu, hýřili úsměvy a mně bylo do breku. Musel jsem ještě Čendovi odevzdat zbytek výstroje,
osprchovat se a obléci věci, které už postrádaly nádech khaki zabarvení.
Ani nevím, jak jsem to všechno zvládnul. ?Odjezd do civilu?, rozlehlo se najednou