Vojensko.cz

... Zvláštní pocit. Je konec, na který jsme se tolik těšili.
Ale opravdu tomu tak bylo? Až s odstupem času člověk pochopil, že ne. Naposledy jsem vyběhl ven a koukal ke kotcům. Hrom stál u vrátek, hleděl na mě. Čekal, že si pro něj přijdu a vyrazíme. Už nikdy se tak nestalo.

Poslední pohled na mého kamaráda. Kluci už nastupovali na korbu V3S, jejíž lavice byly potaženy bílými prostěradly. Všichni už seděli a křičeli: ?civil?. Smáli se, hlasitě dávali najevo svoji radost, loučili se s ostatními a svojí rotou. A já pořád stál, abych co nejdéle mohl,
Hroma vidět. Chtělo se mi umřít. Najednou mě někdo vzal za rameno a vytáhl nahoru mezi kluky. Rozjeli jsme se a já naposledy zahlédl svého čtyřnohého kamaráda. Sbohem, Hrome. Nikdy už jsem nepohlédl do jeho
psích očí, nikdy už jsem se s ním nepomazlil, nikdy se s ním nesetkal. Pro někoho možná krátká doba, ale za dva roky mi přirostl k srdci natolik, že po více jak 40 ti letech cítím stejnou bolest, kterou si s sebou nesu dodnes.

?Odpusť mi, Hrome, jestli můžeš?. Mám oči zalité slzami, i po takové době je mi těžko, jako by mně odešel někdo hodně blízký. Hrom byl pro mě vším, byl mým kamarádem, ochráncem i láskou. Není snad dne, abych si nevzpomněl. V hloubi své mysli se mi stále vrací chvíle, které jsme spolu prožili. Nemusel jsem ani mluvit, často stačilo lousknout prsty a on věděl, co má udělat. Sehraní parťáci, propojení zvláštní aurou. Dorozumívali jsme se pohledy. Koukal mi do očí, jako by uměl číst mé prosby. Chránil mě a vždy, když se mi stýskalo po domově, vyplnil smutná místa mých myšlenek. Třeba, když mi nebylo úplně nejlíp, sedl jsem jednou v lese na pařez. Hrom přišel zezadu, cítil jsem, nebo to alespoň
tak vypadalo, jakoby si položil hlavu na moje rameno.
Ani jeden jsme se nehnuli. Funěl mi do ucha a občas mě olíznul. Společně jsme hleděli do zelené krajiny. Ani nevím, na co jsem tenkrát myslel. Bylo to jako pohlazení od mámy. A takových chvil bylo nesčetně. Souznění dvou
duší, psa a člověk