Vojensko.cz

Vyznání služebního psa Hroma:
Nechápal jsem co se to vlastně děje. Můj psovod už na mě nebyl tak přísný. Dalo by se říct, že mě až rozmazloval. Netušil jsem, že to jsou naše poslední společné chvíle. Pořád mě hladil. A když mě k sobě
tisknul, cítil jsem, jak mu po tváři stékají slzy. Obdarovával mě různými dobrotami a neustále se se mnou mazlil.

Nastal den ?D?. Zrovna jsme se spolu vraceli z Harika. Byly to naše poslední kroky vedle sebe. Se slzami v očích mě dovedl do kotce, zavřel jej a naposledy prostrčil ruku dovnitř a pohladil mě. Otočil se a pomalu odcházel
po schodech vzhůru k rotě. Už se však neohlédl.
Naposledy jsem ho viděl u nastartované veésky
nahoře před kotci. Koukal na mě. Byl k nepoznání, nechápal jsem, proč na sobě nemá uniformu. I pes
může mít tušení, že se něco děje. A já pochopil, že nastal čas se rozloučit. Tomu pohledu jsme rozuměli
jenom my dva. Jenom my dva jsme věděli, jak moc si budeme chybět. I v té mé psí hlavičce mi proběhly
celé dva roky našeho společného bytí na rotě. Bylo mi stejně smutno, jako asi jemu. Stál jsem a čekal,
že mi přijde dát poslední sbohem, že naposledy ucítím jeho ruku na svém těle. Nestalo se tak. Bylo mi
hrozně, chtěl jsem za ním. On ale vyskočil na auto, které se vzápětí rozjelo. Stačil už jenom mávnout směrem ke kotcům. Následoval ohromný řev těch, co odjížděli i těch co museli zůstat ????
Děkuju Ti za lásku, kterou si mě zahrnoval, za péči, kterou si mně věnoval a za krásné chvíle, které jsme
měli možnost spolu zažít. Děkuji Ti, že jsi tu byl, můj pane. Tak skončilo jedno obyčejné přátelství
člověka a psa.