Vojensko.cz

POKRAČOVÁNÍ:
Ze šachetní haldy jsem odejel do slatinského údolí.
Tam u cesty stojí pomníček obětem I. a II. SV, který počátkem 90. let Němci opravili. Jsou tam uvedena jména a č.p. bývalých obyvatel Lohhäuseru (Slatiny). Až mně zamrazilo, když jsem ta čísla popisná usedlostí porovnával se jmény, která byla uvedena mezi padlými v obou válkách. V jedné padl otec, ve druhé syn, či strýc nebo synovec. A tak jsem si kladl otázku, zda-li tito lidé z dřevařské osady šli do války za Viléma II. nebo za führera s nadšením a dobrovolně...
Dnes v tom údolí je jenom pár zarostlých rozvalin a kamení a také náhon ke mlýnu se zbytky
strojního zařížení. Smutný pohled. A kolik takových
zaniklých obcí v příhraničí je! Muselo se to stát? Ano, muselo se to stát a je to mementem, aby již nikdy žádný fašismus nevzniknul a nepřinesl zase nezměrné utrpení prostých lidí na obou stranách konfliktu. Proto tam na těch hranicích musela stát ta naše Pohraniční stráž, protože brzy po válce se
z někdejších spojenců stali protivníci.
Svět se mění a já si moc přeji, aby mezi národy vládlo jenom porozumnění.
Jednou přišel na oddělení (rotu) asi padesátiletý Němec. Auto nechal na Hrdince, aby nevjel do zákazu. Přišel se zeptat, zda by nemohl zajet do Lohhäuseru, že má v autě 84 letou matku, která se tam narodila a chtěla by vidět místa svého dětství a mládí. I on se tam narodil. Ukazoval mně to v pasportu. Nemohl jsem mu nevyhovět. Když se asi po 3 hodinách vraceli, přišli poděkovat a ta stará paní mně dávala sáček s třešněmi, prý z jejich sadu a moc se omlouvala za své soukmenovce a za utrpení, které Němci válkou způsobili. A to, že museli odejít byl podle ní spravedlivý trest za to všechno. A nakonec řekla: "Česká policajt, tobrá policajt!" Měl jsem z toho dobrý pocit.
Mějte ho i vy, clapci, kteří jste svoji VZS sloužili na čáře. Nebylo to zbytečné a i to přispělo k tomu, že mezinárodní vztahy se zlepšily. A rádoby historikům,kteří z nás dělají zelené vrahy, těm odpusťte - nic