Vojensko.cz

Ve filmu "Černí baroni" jsme viděli Pavla Landovského v roli majora Halušky, s přezdívkou "Terazky". Komu by se taková postava zdála přehnaná, pokud by někdo nevěřil, že něco takového bylo možné, že takoví exoti se přece v armádě nemohli vyskytovat, toho snad přesvědčí tento příběh. A není z padesátých let, stalo se to ve Vysočanech (Bor u Tachova) během mé základní služby, v roce 1970.
Na tankovém praporu, v prvním patře, měl spojař takový kamrlík, hned vedle stolku dozorčího, kde skladoval ty své různé vysílačky, bubny s dráty a podobně.
Bylo to v zimě. Kdo na tu zimu pamatuje, ví, že ten rok byly neskutečné spousty sněhu. To nás zachránilo. Nad tankány, ve druhém patře, sídlil 2. motostřelecký prapor, tedy "bahňáci". Náčelníkem štábu tam byl major Čigáš, typický inteligent, podobný právě Terazkymu. Jak mohl sloužit, navíc v tak vysoké hodnosti, je s podivem, snad starý fronťák? Nuž tedy, stalo se toto:
V kamrlíku spojaře se nás sešlo pár kámošů z čétézetky a jak jinak, trochu jsme chlastali. Že jsme po chvíli přestali být ostražití, je celkem pochopitelné, dá se říct, že jsme byli značně hluční. Najednou se ozvalo bušení na dvěře - tedy zvenčí, z chodby.
"Otvortě, tu major Čigáš!"
My nic, jen jsme trochu ztichli.
"Slyšítě, otvortě", opakovalo se podivnou směsí češtiny, slovenštiny a ještě snad něčeho jiného.
"Polib si...!"
"Hovorím otvortě!"
Ticho...
"Otvortě lebo vás zatvorím!"
To už jsme nevydrželi. Začali jsme se neskutečně řehtat a vyskákali jsme oknem do obrovské sněhové závěje, která byla podle celého baráku. Vyhrabali jsme se, oprášili od sněhu a šli po schodech nahoru. Sůdruh major pořád ještě bušil na dveře. Spojař k němu přistoupil, zasalutoval a praví: "Soudruhu majore, dovolte nám projít". Pak odemkl dveře a my jsme vešli do místnosti, kterou jsme před chvílí netradičním způsobem opustili. Čigáš jen zíral a mumlaje: "No čo som k***t?" - odešel do druhého patra...
:)